Příběh jednoho chlapce
2. Sam 14,14. Všichni jsme přece smrtelní. Jsme jako voda na zem rozlitá, která se nedá posbírat. Bůh ale nechce brát život. Připravuje způsoby, aby od něj vyhnanec nezůstal zahnán nadobro.
Chtěl bych vám vyprávět příběh jednoho chlapce. Příběh o to zajímavější, že je skutečný a že jeho velká část se odehrává v městě Kroměříž.
Narodil se v Kroměříži a poměrně záhy (ve 3. roku života) se jeho rodiče rozešli. Otec chlapce po rozchodu vzal matce a dal ho DD (Hoštice). Chlapec nikdy nepochopil, proč se to stalo. Otec odešel a chlapec se s ním potkal až v dospělosti. Na předškolní dobu, až na záblesky událostí z DD si nepamatuje. Po 1 roce se vrátil k mamince, do Kroměříže.
Školní docházku začínal v Kroměříži ve škole Zámoraví.
V 1. třídě jej přijali do jiskřiček. To bylo slávy a radosti. Dostal šátek, košili a možná byl i trochu hrdý. I když v jeho věku ještě neměl rozum, aby mohl odmítnout komunistickou mládežnickou organizaci. Velmi záhy, ještě v 1. třídě začal s kamarády kouřit. V místech, kde je dnes v Kroměříži lávka pro pěší bylo velké křoví pod levým břehem. Tam se s kamarády scházel a tam vymýšleli různé hry, ale také kouřili a hráli si na dospělé.
Také už v 1. třídě se projevil jeho sklon k záškoláctví a přístup k povinnostem.
To mělo za následek, že ho ve 2. třídě vyškrtli ze seznamu členů „správné mládeže“ jiskřiček.
Na konci 3. třídy, právě pro záškoláctví a jiné delikty byl mamince odebrán a
umístěn do dětského domova. Brno Hlinky a potom Višňové u Znojma. Kde strávil konec 3. třídy a třídu 4. Jeho maminka hodně bojovala se sociálním systémem té doby, aby chlapce dostala opět do své péče.
Řekněme, že tam byl pod dohledem a tak to byl druhý rok, kdy z chování dostal jedničku. 1. rok 1. třída
Jeho přístup k povinnostem se však nezměnil. Záškoláctví se projevovalo až do konce školní docházky. Myslím, že lze říct, že patřil k těm, kteří byli jistě nepřehlédnutelní pro své chování. Když se stalo něco nekalého ve škole, nebo kolem školy, bylo téměř jisté, že v tom má prsty. Žádná lumpárna se bez něj neobešla. A tak se ve 13. letech setkal poprvé s alkoholem. (A dlouhých 16 let mu věrně sloužil).
Už v 16ti letech stál před soudem jako obžalovaný za činy, které spáchal. Skupina, se kterou se scházel, pořádala pitky za jediným účelem, opít se. To pak také vedlo ke krádežím a různým deliktům, za které byl postaven před soud a odsouzen (k podmíněným trestům). Postupně procházel léty a tak se stalo, že se kvůli pití ani nevyučil.
V 19ti letech byl poprvé odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně. A tak s malými přestávkami (tak 2-3 měsíce) strávil následujících 7 let ve vězení. Celkem 4 tresty. Celkem téměř 7 let. Ve výkonu trestu se nebyl až tak velký problém dostat k alkoholu. A možná ještě menší problém dostat se k lékům užívaným právě pro omámení a „zpříjemnění“ trestu.
A tak tento chlapec, už vlastně dospělí muž, žil v tomto městě a řadil se do společnosti lidí, kterým slušné chování, povinnosti zákona, či jen rozumného způsobu života říkali pramálo.
Potácel se životem mezi alkoholovým opojením a vězením, porušováním zákonů státu. Porušováním vlastnických práv lidí kolem sebe. Ani rodina nebyla pro něj něco nedotknutelného.
I mamince kradl peníze, když neměl na alkohol. Práce, to byla jakási nutnost, kterou se ale dalo kdykoliv obejít. (Když se dal do pití pak práce nebyla důležitá. Jak sám říkával, „do práce jako do Sokola, někdy i dvakrát týdně“.
I když se oženil a nějakou dobu dokonce poctivě pracoval (asi 2 měsíce), takže mu to moc dlouho nevydrželo. Pak se rozvedl. A zase byl ve starém způsobu života.
Maminka mu vyčítala jeho způsob života a tak se od ní odstěhoval na ubytovnu, aby bez jejího vlivu mohl pokračovat v tomto způsobu života.
A tak se stalo, že ve svých 29 letech byl těžký alkoholik, kriminálník, prostě darebák se vším co k tomu patří. Člověk, žijící na okraji společnosti. Byť to bylo v době vlády jedné strany, ale způsob života, problémy a činnosti, prováděné tehdy, by ani dnes nebyli vnímány jako správné. A jestliže byl ve vězení, tak za činy, za které by byl trestán i dnes.
Pro dokreslení stavu v jakém se nacházel je třeba uvést, že když byl v tmavé místnosti, nebo šel tmou, stávalo se, že sním byly bytosti podobné lidem, které ale neuměl identifikovat. Kolik času asi zbývalo, než by s těmito bytostmi začal komunikovat?
Když mu bylo asi 29 let, bydlel na ubytovně v Hulíně (dnes je z této ubytovny, bytový dům). Přišel k tomuto muži jiný, mnohem starší muž, a zeptal se ho na jeho víru. Odpověď asi tušíte. „Pane, já žiju ve 20. ne v 16. století.“ A tak tento člověk, tomuto, pořád ještě mladému muži dal časopis „1. výběr Znamení doby“
Po přečtení asi jednoho článku se chtěl bavit o tom, co je tam napsáno. Ale onen muž byl poměrně neústupný, a že se s ním o tom bude bavit, až to přečte celé. Tak přečetl ještě jeden článek a zase přišel. Opět znělo „Až to přečtete celé“. A tak to celé přečetl.
Tento muž zjistil důležitou skutečnost. Zjistil, že jsou lidé, kteří věří něčemu, o čem on sám neměl ani zdání. Zjistil, na základě toho časopisu, že jsou věci mezi nebem a zemí, které by mohli mít nějakou logiku. Ani netušil jakou. Ani netušil, co to může znamenat. Ale přesto jej to někam vedlo, minimálně k nějakému rozhodnutí. A teď byl opravdu postaven před rozhodnutí /co s tím?
Měl jistě několik možností:
- Nezajímá mne to a ani nechci víc vědět
- Slepě ihned přijmout a nechci víc vědět
- Nevím, chci vědět a pak se rozhodnu (možná) uvidím.
Jsem Pánu Bohu vděčný za jeho rozhodnutí, zařídit se podle té 3. možnosti. A tak tento „mladý“ muž ve svých 29 letech začal číst bibli.
Avšak na jeho způsobu života to nic nezměnilo. Tehdy sice pracoval v Pilaně Hulín. (Dnes Narex). Ale pořád do práce jak kdy. Hlavně když bylo co pít. I když v té době měl již 2. ženu, přesto se jeho vztah k povinnostem neměnil. Jenže v bibli se dověděl tři zásadní informace.
- Bůh je.
- Bůh tě hledá
- Bůh ti chce odpustit
Nemohu říct, že by tento muž uvěřil těmto informacím a změnil svůj život. Pořád to byl stejný člověk. Ale chodil na čtení bible. I když mnohdy více či méně opilý.
Až jednou, po nějaké době, když měl jít na čtení z bible, ale také chtěl?! musel /závislost je otroctví/ jít do hospody, pochopil, že tyto dvě činnosti nejdou dohromady.
Pak se rozhodl, na schodech do hospody, a zkusil se modlit. Dodnes si pamatuje slova, která tehdy řekl:
„Bože jsi-li a má-li bible pravdu, pak teď potřebuji Tvou pomoc. Toto je situace, kterou nezvládám.“
Dnes (rok 2020) je to již 32 let (to se událo začátkem roku 1988). A tento muž se již nikdy nenapil alkoholu. Dodnes je 100% abstinent. O týden později přestal kouřit. (Přesto že kouřil 60 cigaret denně) A Bůh změnil jeho život způsobem, že lidé, kteří ho znali, se rozdělili na dva tábory. Jedni tvrdili, že se zbláznil. Druzí naopak tvrdili, že se stal zázrak. Ale ani jedna skupina nebrala skutečnosti změny jen tak jako že se to stává běžně.
V životě tohoto mladého člověka se událo mnoho změn. Přijal Pána Ježíše celým srdcem za svého zachránce. Svědčil o Pánu Bohu vhod i nevhod. Začal dělat i kolportážní činnost (prodávat knihy s křesťanskou tématikou). Přestěhoval se do menšího města v horách, aby byl dále od svých bývalých kamarádů. Cítil se, být Bohem vedený. A taky určitě byl.
A přesto se cosi změnilo. Po několika letech ochladla jeho láska. Začal zneužívat peníze z kolportážní činnosti. A vyvrcholilo to jeho odchodem z církve, rozchodem s manželkou kvůli jeho nevěře. A byl zase ve světě.
To trvalo několik let. Už nikdy sice nezačal pít ani kouřit. Do zaměstnání chodil spořádaně. Vystřídal několik partnerek. A byl přesvědčen, že pro něj skončila doba milosti. Čas od času sice přišel někam do sboru, ale vždy jen jednou a na dlouho dopředu.
Až jedou. Přišel do sboru a slečna, kterou kdysi znal jako malou holku, se rozhodla ke křtu, a když tak „náhodou“ přišel do sboru, kam chodila, tak jej pozvala. Slíbil, že přijde. A přišel. Tehdy kazatel, který ji křtil, měl kázání o odpuštění. Mimo jiné řekl této křtěnce, že když byla malá, tak ji slíbil, že ji pokřtí, až dospěje a rozhodne se pro Pána Ježíše. A tak tedy, že je tady kvůli ní.
Zasažen kázáním o odpuštění. Pochopil, že tento kazatel nepřišel kvůli této dívce, ale kvůli němu. Také mu to řekl. „Ty jsi, Jaromíre, nepřišel kvůli Lucce, ale kvůli mně“. A tak zase začal chodit pravidelně do sboru. Znovu se oženil (teď již po třetí). Znovu prožil křest. A i když si myslel, že je křest jen formalita. Mýlil se. Znovu zasažen Božím Duchem odevzdal život svému Bohu. Když měl pocit, že milost pro něj končí, Bůh mu ukázal, že končí, až řekne On.
Přestože dál padá a prohrává v určitých věcech svého života. Už se nevzdává a bojuje. Snad, podle svého vyjádření, někdy i vítězí. Dnes už ví, kdo je jeho Pánem. Kdo je jeho Bohem a Spasitelem.
Opět je členem církve. I když se brání odpovědnosti za finance, cítí velkou odpovědnost za svěřené služebnosti. Za členy i přátele církve. Za dílo, které má být ještě vykonáno. A těší se na příchod Syna Člověka. Touží a očekává na svého Boha.
Vy sami zkuste posoudit, jestli ten člověk je blázen, nebo se stal zázrak. Ten člověk, který se v Kroměříži narodil, bydlel ve Stoličkově ulici, a dnes je ženatý, má 15ti letou dceru.
Ten člověk jsem já. Standa.
A jsem Bohu vděčný za změny, které v mém životě udělal a dělá, protože změna na začátku poměrně dramatická, pokračuje a Bůh mění můj život. Proto jsem se rozhodl tuto zkušenost dát na papír (do PC) a svědčím o tom, nejenže Bůh je, ale o tom že hledá i vás a chce odpustit i vám.
Bože děkuji ti za změny v mém životě a prosím za změny v životě i dalších lidí.
A jeden citát nakonec:
Jacques Dokhan
Být svatým neznamená uniknout z hříšného světa lidí a zahalit se do přísné a obviňující spravedlnosti. Být svatým neznamená ani odpoutat se od každodenní reality. Neznamená zřeknout se radosti ze života a vznášet se jen v duchovních sférách.
Vychrtlí a zamračení svatí, kteří se neumí smát ani jíst, příliš často šíří falešnou představu o zbožnosti, která obyčejným smrtelníkům dělala náboženství nesnesitelným.